Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dalo se očekávat, že nová nahrávka brooklynských „Goldenmasks“ bude ještě více experimentální a alternativní, než cokoliv před tím, ale skutečnost zdaleka přeskočila má očekávání. IMPERIAL TRIUMPHANT nikdy nebyli kapelou, kterou by šlo nějak jednoduše zařadit. Současná deska je ale žánrově tak košatá, že je velmi obtížné hledat jakékoliv srovnání, ačkoliv ve své podstatě navazuje na cestu, kterou naznačila před dvěma lety „Vile Luxury“.
Už při první skladbě si všimnete, že bicí souprava silně nasákla jazzovostí a progrockem, kytary téměř vůbec netlačí, basa si libuje v ekvilibristickém bublání, ačkoliv její zvuk je vzhledem k progově zaměřeným linkám zkreslen značně špinavě, a pak tu stále zůstává extrémně metalová vokální kreace, která vzhledem k instrumentálnímu podmazu působí téměř nepatřičně. Na první poslech se u toho budete kroutit, jak šíleně protikladů vám útočí na smysly. Obhájci čistoty metalových žánrů by se k „Alphaville“ vůbec neměli přibližovat, jinak jim hrozí duševní újma. Mám pokračovat? No dobře, já vás varoval.
Občas mám pocit, že kdybych si odmyslel zpěv, některé disharmonické postupy a z povrchu odfouknul ten sirný prach, tak objevím math-rockovou partičku, která se baví kytarovými a rytmickými zběsilostmi. Velmi často jsem si vzpomněl na své miláčky EPHEL DUATH, kteří s black metalem zacházeli stejně neurvalým a možná i nepříčetným způsobem.
Najdete tu propastné rozdíly už jen v počácích skladeb, kdy jednu jsou IMPERIAL TRIUMPHANT schopni začínat disharmonickou sekačkou, co nemá ani pořádné zkreslení, a další pak líně se převalující trubkou, posazenou nad klavírní kavárenskou improvizaci s feelem třicátých let. Hodně se tu daří měnit barvy kytar, od zvuků, které evokují skoro theremin, přes chvějivé disharmonické riffy až po hodně znepokojivé kytarové drbačky, ve kterých poznáte blackmetalové kořeny ansámblu. Pozornost se vyplatí věnovat i bicí soupravě, jež se vyznačuje opravdu nezvyklou hravostí. A to jak zvukovou, tak v tom, jak zábavně láme různá blackmetalová, progrocková a další klišé.
Bonusem jsou dva covery, které ukazují dvě současné tváře IMPERIAL TRIUMPHANT. Ta první je metalově ortodoxní a i když taví „Experiment“ od VOIVOD ve svém hudebním kotli místy k nepoznání, tak si zachovává určitou příčetnost. Druhý si bere už tak celkem šílenou skladbu „Happy Home“ od THE RESIDENTS a mrzačí ji téměř patttonovským způsobem. Výsledek zní jako bonus track z fantômasáckého majstrštyku „Director's Cut“.
IMPERIAL TRIUMPHANT se ještě více žánrově rozkročili a řádně si zavdali z poháru šílenství. Z výsledku se občas točí hlava. Najdete tu skvělá místa, která na sebe vzájemně útočí a působí velmi protikladně. Jsou tu i melodicky velmi vděčná zákoutí, která mě nepřestanou bavit. Je to jak halucinogenní kocovina, jíž dokážete plně vnímat za střízliva. Rozhodně jedna z nejoriginálnějších metalových desek v roce 2020.
1. Rotted Futures
2. Excelsior
3. City Swine
4. Atomic Age
5. Transmission to Mercury
6. Alphaville
7. The Greater Good
8. Experiment (Voivod cover)
9. Happy Home (The Residents cover)
Diskografie
Alphaville (2020) Vile Luxury (2018) Abyssal Gods (2015) Abominamentvm (2012)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 59:19
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.